Vzpomínky na Topband

Stošedesátka je zvláštní pásmo. Začínal jsem na ní na přelomu 60. a 70. let jako řada tehdejších RPířů a OLáků. A jako první láska, přirostla mi k srdci a mám jí stále v oblibě pro její kouzlo, nevyzpytatelnost i obtížnost.

Necítím se sice jako velký pamětník, ale možná následující řádky opráší staré vzpomínky někoho z mé generace a možná zaujmou i někoho mladšího.

V 60. a 70. letech pásmo 160m znělo jinak než dnes. Žádné SSB nebo digitální signály. Amatérský provoz byl sdílen s ostatními službami a uživateli. Kromě jiných byly na pásmu např. CW pobřežní stanice. Jednu z nich, německou DHJ, která seděla na 1830 kHz a vysílala bez přestání své "V V V DHJ...", občas proložené zprávami pro lodě, postrádám ještě dnes, když ladím kolem 1830 kHz. Ohraničovala tehdy EU DX okno od ostatního provozu a sloužila nám i jako kalibrační signál, když jsme slaďovali své přijímače.

U nás byl povoleno pásmo 1750 až 1950 kHz. Proto se v časopisech i na QSL z té doby někdy místo 1,8 setkáváme s označením 1,75 MHz. Důvody mi nejsou zcela jasné (ve většině ostatních zemí začínalo na 1800 kHz), ale pravděpodobně to bylo dáno historicky a možná i snahou odlišit se od západních zemí. Faktem je, že jsme po dlouhá léta byli jedinou zemí východního bloku, ve které bylo pásmo 160m povoleno.
I když jsme měli k dispozici celých 200 kHz, úseky 1750-1800 a 1900-1950 kHz se prakticky nevyužívaly.

Provoz se odehrával téměř výhradně telegraficky. (V Británii se sporadicky používala AM v horních částech pásma, hlavně nad 1900 kHz k lokálnímu provozu).
Úroveň a kvalita provozu i zručnost CW operátorů byly asi na trochu vyšší úrovni než je tomu dnes. Nemám na mysli rychlost klíčování nebo počty QSO v závodech, ale kvality operátorů projevující se při QSK provozu, na automatických i ručních klíčích a obsluze někdy komplikovanějších, i když z dnešního pohledu poněkud primitivnějších zařízení.
Bylo cítit více "ham spirit". Stošedesátka měla pověst "gentleman's band" - pásma gentlemanů. Bylo to dáno nejen tím, že zde vysílalo hodně britských stanic, ale také faktem, že 160m bylo povoleno pouze ve velice omezeném počtu zemí, přičemž u některých z nich byly další frekvenční omezení.

Maximální povolený příkon koncového stupně v Evropě byl omezen na pouhých 10W.
Člověk zde mohl slyšet stanice z Německa (jen ze západního a ze Západního Berlína), Irska, Švýcarska, Rakouska, Holandska, Finska, ale hlavně, většina provozu se odehrávala v tehdejším Československu a Británii. Důvodem byl fakt, že řada nových koncesionářů měla povoleno pouze toto pásmo (to platilo v plném rozsahu pro OL, noví OK třídy C mohli vysílat na 160 a v omezeném úseku 80m, pouze CW), odehrávaly se zde různé místní i jiné závody (Telegrafní pondělky, později TEST 160m, RSGB závody...) a stavba CW vysílače na 1,8 MHz nebyla příliš náročná.

Nedávno jsem našel svůj starý staniční deník z konce 60.let, kdy jsem začínal jako RP (radiový posluchač) se značkou OK1-17728. Nalézám v něm jednak značky známých stanic, ale i značky, které mi tehdy nic neříkaly a teprve s odstupem 40 let si je dávám do souvislostí.
Na 160m jsem poprvé poslouchal v prosinci 1967, krátce poté, co mě můj otec naučil morseovku (táta byl od roku 1950 RP OK1-6376 a svou značku OK1DJD získal až o 20 let později). Příznačné je, že prosinec 1967 je od předchozích "FONE" poslechů v deníku oddělen tlustou čarou. Tou tehdy začala má kariéra telegrafisty. CW mi zkrátka učarovala a k fónickému provozu jsem se už vracel jen sporadicky. Dodnes telegrafii považuji za ten "pravý" druh provozu.

První stanicí, zachycenou dne 12.12.1967, byl tehdy velmi aktivní Emil Hlom z Prahy, OK1AEH (SK), (setkal jsem se s ním pak osobně až po více než 30 letech), následovali OL5AFE, OK1AUG, OL5AGW, OL6AIU Jarda ze Zlína (tehdy Gottwaldova) (nyní OK1RD), OK1NQ ("táta" OLáků, který v tehdejší době vedl v Amatérském rádiu rubriku "My OL-RP"). Dále OK1ZD, OK1ATP, OK2OQ (otec Jirky OK2RZ), Arnošt OK1FB (SK) (otec Pavla OK2FB) a řada dalších.
Den 30.6.1968 je v deníku zvýrazněn, bylo to mé jubilejní 1000. zachycené QSO, a hleďme kdo: OL4AJF, "Jožo Fero", o dva roky později v logu znovu už jako OK1JJF (Milan, dnes OK1IF, jehož jsem osobně poznal až o 40 let později), PZ.

Odposlechnutých zahraničních stanic na 160m je v RP deníku poskrovnu, od března 1968 do roku 1971 GW3VOL, G3WOR/P, G3USE, G3VIP, G8RQ, G3YRQ, G3YFA.
Dále Mike G3IGW (SK) - vysílal na bugu, díky kterému se dal poznat, aniž by musel dávat svou značku. Byl to DXman, který se na 160m objevoval v závodech i jako /A a GM3IGW/A z druhého QTH s pořádnou anténou, snad nataženou z věže jakéhosi hradu.
Dva nejznámější stošedesátkoví DXmani ze Švýcarska s "tlustými" signály: HB9CM s typickým telegrafním rukopisem díky svému bugu, a HB9NL se strojově přesným klíčováním (měl na QSL vtipně vyobrazeny rozličné způsoby klíčování na ručním klíči).
DL1VW, G3TTN, G3PHV, G3YUK, DK1KH, HB0AIC, G3VMO, G3RPB, DJ8WD, G3WGD, G3ZWZ, G3YUV, DJ4SS, G3ZJK, GM3FXM, GM3PFQ (SK).
Někteří z nich jsou známými stošedesátkovými postavami dodnes.

Moje první opravdové spojení, se odehrálo z kolektivní stanice OK1OAB dne 3.10.1969 v rámci praktické zkoušky z provozu, kterou jsem se stal RO, čili radiovým operátorem, oprávněným vysílat z kolektivní stanice. QSO samozřejmě CW a kde jinde než na 160m s vysílačem RSI (vzpomínáte na půlkruhovou stupnici ladění a otočnou cívku pí-článku?). Protistanicí byl OK1DWW (dnes OK1RQ).
OK1OAB tehdy sídlila v Praze 5 - Košířích a vedl jí Martin OK1DOG. (zprávu o Martinovi uvítám, ztratil se ze světa a značka OK1DOG byla přidělena někomu jinému). Klub OK1OAB se z Košíř odstěhoval a dnes v něm z původních členů nezbyl nikdo.
Jako vysílač jsem se pak na 160m občas vyskytoval ze své kolektivky OK1OAB a pak i během letního tábora ve Stráži nad Nežárkou v srpnu 1970, kterého se společně účastnili členové OK1OAB a OK1KUC. Tábor tehdy vedli Miloš OK1AWK a Martin OK1DOG.
Tam na mě zapůsobila mj. stavba "DX antény" na 160m typu invertované V. Akci řídil myslím OK1DAE (?), který si brousil zuby na QSO s PY, bohužel marně. Tedy vyrazilo se do lesa, porazila se souška o výšce 12m, (to byla doporučená výška této antény, jak jí tehdy používal 160m DXman Jarda OK1ATP), očesala se od větví, zapustila se do vykopané jámy na louce vedle tábora a anténní stožár byl hotov. Anténa Inverted V dle OK1ATP měla doporučený úhel mezi rameny 120 stupňů, pokud se nepletu, a ramena 2x 38,5m. (Úspěch takové antény v DX provozu samozřejmě závisel na kvalitě QTH, resp. vodivosti země).
Jeden z táborových stanů s dřevěnou podsadou sloužil jako vysílací stanoviště, vybavené RX Lambda 5 a TX RSI a býval v permanenci dlouho do noci.
QSL mého táty OK1DJD potvrzuje mé QSO s ním právě z tohoto tábora.
Tábora se zůčastnili ještě OK1DAE a OK1DAY, z účastníků v teenagerském věku se pak dříve nebo se později vyklubali OL1AMC, OL1AOI, OL1APA (OK1DWA/OK1RI), OL1APB (OK1DSN), OL1AQQ (OK1DGI), OL1API (moje maličkost), a pár dalších, jejichž jména ani značky si už nevybavím.

V roce 1970 jsem už občas jezdil i z domova, "neoficiálně" pod čerstvou značkou táty OK1DJD (nebylo mi ještě 15 let a tudíž jsem na vlastní call neměl nárok).
Svou vytouženou vlastní licenci jsem konečně obdržel koncem roku 1971. Absolvování zkoušek a udělení koncese neznamenalo, že člověk hned "vyjel". Musel si dát dohromady stanici, což znamenalo u většiny lidí stavbu vlastního vysílače. Teprve potom mohl přijít na kontrolu "zodpovědný operátor kolektivní stanice" (Martin OK1DOG) a povolit uvedení stanice do provozu zápisem na první stranu staničního deníku. To se stalo 14.11.1971. Stejně tak muselo být schváleno zapojení vysílače v "Technickém deníku". Můj první TX měl 4 elektronky. Byl osazen ruskou 6Ž4 (6AC7) na VFO a BA a 6F6 na PA, dvojitá dioda 6B32 byla v obvodu diferenciálního klíčování.

V následujících dnech už postupně v deníku přibývají QSO s OK2PDN, OL0ANU, OK2BCN, OL1AOH, OK2PAW, OK1AYY, OK2PEX, OK2BJG, OK2BMH, OK1DCW, OK3CFF, OK1IAR, OL2AND, OL5ANJ, OL1APC, G3WGP, OL8CAD, OK1DJK, OL1APB, OK1XC, OL6AOQ, OK1DVC. OK1DKR, OL4APE, OK3YDO, OK3TBY, OK1FIM atd.
Jako OL1API jsem pak na pásmu jezdil skoro tři roky. Rád na ty roky vzpomínám, na experimentování, pokusy i omyly, zážitky z pásma.
Klasický papírový staniční deník, do kterého jsme tehdy zapisovali kromě základních údajů o QSO i popis použitého zařízení a kompletní přijatý text, zůstal zajímavým dokumentem dokládajícím, o čem jsme si tehdy na pásmu povídali, kolik se dělávalo v závodech QSO a co se předávalo za kód, a dovolí vzpomenout si s čím a na co jsme tehdy vysílali. U některých zápisů se mi vybaví i jiné okolnosti, třeba jak jsem udělal QSO na pár km i na ústřední topení v paneláku místo antény, nebo jak jsem z plesu tanečních pospíchal domů, abych stihl začátek CQ contestu. Kam se hrabe počítačový log.
Na 160m se odehrávala spousta spojení s kamarády, diskutovaly se technické i provozní záležitosti a probíralo vše možné, co povolovací podmínky nezakazovaly, vše telegraficky. Místo dnešních chatů, mobilů, Skype a e-mailu jsme měli rádio a telegrafní klíče!
Stejně tak se soutěžilo a závodilo, nevynechali jsme snad jediný závod, ať už to byly pravidlené TEST 160 a další tuzemské závody nebo britské RSGB závody, OE 160m, až po nejvýznamnější CQ WW a CQ 160m.
Nejvíce se v deníku objevují (1971 - 1974) OK1AYY, OL5ALY (OK1MAC), OK2PAW (SK), OK1DVK, OL9CAI, OK1HBT a a OK1IDK (OK1FM) (oba pak /P z kolejí ze Strahova), OL1APA/OK1DWA (OK1RI), OL1ARA (OK1DXW), OK1DCW (OK1RR) (tehdy ještě s bugem).
Nejčastěji jsme povídali (někdy na QRQ) s kamarády, s nimiž jsme společně začínali, jak značky napovídají. Byli to Vláďa OL1APC (OK1FCW/OK1CW), Karel OL4AQA (OK1JCW/OK1CF), dále Milan OL1AOH (OK1DOH), Jirka OL5AOY (OK1MMW), Martin OL5ANJ (OK1MCW), Jarda OL6AOQ (OK2GG) a další.
S mnohými z nich jsme se setkávali i při RTO contestech (později MVT). I tam se v rámci kategorie "provoz" jezdily na 160m hodinové závody v přírodě s QRPP transceivery a anténami zavěšenými na stromech. Odtud pocházel velmi oblíbený transceiver M160 navržený OK1MMW.

Vysvětlení tehdejších pravidel tvorby a udělování volacích značek

The equipment
V 60. a 70. letech téměř každý v OK používal doma vyrobené zařízení, aspoň vysílač. Stavba zařízení patřila u většiny hamů skoro neodmyslitelně k tomuto koníčku. Bylo to i nutností, neboť žádné továrně vyráběné zařízení nebyly v Československu k mání.
Stále se hojně používaly oddělené přijímače a vysílače. Při provozu to znamenalo po naladění stanice na přijímači rychle zapnout "liché ladění" (oscilátor TX), naladit se do nulového zázněje protistanice nebo na správný zázněj (a na správnou stranu signálu) a teprve pak začít vysílat. Bylo zapotřebí jistého cviku a zručnosti, jinak byl člověk "za bukem" a protistanice ho neslyšela.
(Transceivery se začaly prosazovat teprve zvolna v pozdějších letech. V časopisech AR a RZ byly popsány některé jedodušší konstrukce transceiverů s přímosměšujícími přijímači, ale i dokonalé stroje typu Z-Styl Zdeňka OK2ABU. Později začala svazarmovská Radiotechnika vyrábět známé Otavy, přidělované radioklubům.)

Kromě doma vyrobených vysílačů se ponejvíce využívaly různé inkurantní přijímače z druhé světové války, nejvíce německé, nějaké americké a britské. Také československé Lambdy 4 a 5 z pozdějších let, a různé vojenské přijímače vyřazené z ČS a sovětské armády.
Nejoblíbenější byly bezesporu "Eliny", tj. E10L, resp. EL10, německé původně letecké dlouhovlnné přijímače s rozsahem 300 - 600 kHz. V té době se daly sehnat za 300 Kč. Přestože "Eliny" neměly žádné krystalové filtry, měly velice slušnou selektivitu, dosahovanou díky LC filtrům na MF 130kHz.
Ke své první elině jsem si na 160m postavil elektronkový konvertor. Později mi jí Vítek, OK1AXD přeladil na 1,8 MHz.

V 70.letech jsem poslouchal také na německém Torn E.b., Philips CR-101 a americkém AR-88F.

Provoz a DX na 160m
Mimo závody bylo na stošedesátce slyšet hodně normálních spojení. Nejen dnešní standard "rubber stamp" nebo "599" QSOs.

Úroveň aktivity v závodech začátkem 70. let dosvědčuje mé score v CQ WW 160m 1973, kdy jsem dělal 145 QSOs s 8 zeměmi, zatímco přední stanice neměly možná ani 300 spojení.

DX byly vzácné a dovolat se jich bylo obtížné. S vyjímkou pár šťastivců, kteří měli podmínky a prostor na stavbu pořádných plnorozměrných antén (a kteří vesměs používali mnohem víc než legální výkonov limit), většina běžných 10W stanic měla slabé signálky a dovolat se čehokoliv mimo Evropu vyžadovalo spoustu trpělivosti, štěstí a dobrých podmínek šíření.
Když listuji starým deníkem, vybavuji si ty chvíle, kdy jsem na "elině" prolaďoval pásmo a lovil v šumu DXy.
První DX, které jsem na 160m slyšel, byli 10.1.1972 W4EX a K1PBW. Pak nalézám zápis až z 10.12.72 s 4W1AE, KV4FZ, WA4DUS, K1PBW/1 a K8IBQ. Volal jsem je tehdy všechny marně, mé skromné zařízení na ně nestačilo, 8 W výkonu a čtvrtvlnná nízká horizontální anténa na 12m vysokém paneláku napájená přes tuner, protiváhu tvořio panelákové ústřední topení.

První DX, který jsem s touto anténou udělal, byl během listopadového CQ WW DX v roce 1973 EP2BQ z Iránu (OP G3SXW) a KV4FZ, o týden později pak ještě 4X4NJ. Byl jsem šťastný jak blecha.

DX provoz probíhal jinak než dnes, vše se dělalo SPLIT, tzn., že americké stanice vysílaly v DX okně 1800-1810 kHz a evropské v EU okně 1825-1830 kHz. JA stanice měly povolen pouze úzký segment 1906-1912 kHz. Stanice volající CQ vždy udávala, na jakém kmitočtu poslouchá.

Platnost mé licence OL1API vypršela v říjnu 1974. V deníku jsem do té doby měl na 160m celkem 2829 QSOs s 21 zeměmi.

V roce 1975, pod svou novou "dospělou" značkou OK1DKW, jsem udělal své první americké DX QSOs na 160m s tehdy nejaktivnějším US Top Band DXerem Ernie K1PBW (23.11.75) a s legendou Topbandu Stew Perry W1BB/1.
Následovaly QSOs s W8LRL,K1RQE, XN1KE (VO1KE), pak v r.1976 VE1ASJ 10/1/76, K1PBW 2/1/76, 10/1/76, 13/2/76, 26/2/76, W1HGT 8/2/76, WA4LDM 27/2/76. 11/1/76 QSO s 9H1AV znamenalo novou zem, 9H tehdy byla vzácná.
V CQ 160m contestu v lednu 1976 jsem udělal maximum, co s danou výbavou a QRP šlo, tedy 146 QSOs, 14 zemí, 2 DX QSO byly s K1PBW a KV4FZ.
Stále jsem používal omezenou anténu a velmi nízký výkon, 41m VS1AA ve 12m a 10 W.
Protože jsem vždy dodržoval pravidla a "nepřitápěl pod kotlem" nebylo snadné dělat DXy a nové země nebo se umísťovat v závodech. O to víc však dosažené výsledky těšily.

Jak šly léta, přišly nové antény, nová zařízení, na 160m se začaly objevovat nové země a pásmo se začalo měnit. To už je na jiné povídání.